Národní muzeum Praha

Návštěva Národního muzea v Praze se může jednomu jevit jako velmi dobrý nápad a přizvat k této bohulibé činnosti studenty je počin přímo společensky prospěšný. Snad myšlenka na sto let od založení republiky, snad pocit, že minulost je to jediné, co by mohlo zvýšit občanskou uvědomělost mých svěřenců, mě přivedla k nápadu uskutečnit výlet do nově otevřené budovy Národního muzea. Musím přiznat, že tato myšlenka se setkala s největším pochopením u mě samotného. Studenti se s nápadem strávit sobotu prohlídkou starého baráku a ještě starších exponátů v doprovodu člověka, který některé z nich pamatuje jako nové výrobky, nejevila jako dobrý nápad. Přesto se někteří nechali přesvědčit, a tak jsme v devět hodin zimního času mohli vyrazit na výpravu. Cesta do Prahy byla celkem pohodová a můj nápad navštívit ještě před muzeem pracovnu jednoho z našich největších chemiků, doktora Holého, byl částí výpravy přijat. Automobil jsme zaparkovali před akademií věd a vstoupili do budovy, v jejíchž zdech se skrývaly a dodnes skrývají nejschopnější mozky našeho národa. Spletitost chodeb a neschopnost zorientovat se v budově přesvědčila některé z nás, že naše mozky mezi těmito zdmi zřejmě nezakotví. Přesto jsme nakonec pracoviště doktora Holého (vynálezce nejúčinnějšího léku na chorobu AIDS) našli. Popis pracoviště a samotný životní příběh vědce nám byl přednesen studentem lékařské fakulty a nutno říci, že byl zajímavý. Z ústavu jsme se odebrali do metra, kde jsme prodělali další brainstorming při snaze rozluštit, jaká jízdenka odpovídá našemu požadavku, tedy cestě Dejvická-Muzeum. Nutno říci, že tvůrci tohoto návodu by zamotali hlavy i pracovníkům výše zmíněné akademie. Nevím, jestli bylo úmyslem pracovníků Dopravního podniku hlavního města Prahy vytvořit text pro přijímací zkoušky na Oxford, nebo zda se jedná o produkt jedinců se sníženým intelektem. Nakonec jsme však z automatu vyloudili lístky, řádně je označili a já se začal modlit, abychom se nestřetli s revizorem. Ne že bych se obával pokuty, ale možná bych byl následně souzen za úmyslné slovní i brachiální napadení státního úředníka. Vše dobře dopadlo a my vystoupili u Muzea, abychom strnuli s ústy zejícími a zraky zírajícími na frontu, která přátelsky ovíjela budovu N.M. Než se dostaneme do budovy, budou z dětí exponáty a ze mě mumie, napadlo mě okamžitě, ale nedal jsem na sobě nic znát. Když jsme se nakonec po hodině a tři čtvrtě dostali do matičky muzeí značně rozmrzelí a prokřehlí, roztáli jsme v jednom okamžiku. Co jsme viděli, nebudu popisovat, vystůjte si také frontu, ale stálo to za to. Domů jsme dorazili všichni zdraví a snad plni zážitků. Tak se těším na další výlet.

J.P.