Zvídavost učitelů nezná mezí a ti tak někdy přesvědčí své studenty o nezbytnosti rozšířit své obzory návštěvou svatostánku techniky. Nejsem v této oblasti výjimkou a muzeum techniky ve Speyeru bylo tou pravou výzvou pro milovníka historických hraček. Termín dvou dnů před Vánocemi se jevil jako ideální. Pozornost studentů se již dávno nesoustředí na poutavý výklad učitele a ani usednutí na katedru v místě, kde těžiště nezajistí stabilitu, nevyvolá v jejich řadách žádnou odezvu. Snad proto jsme se chmurného rána v pět hodin a třicet minut sešli na seřadišti trošku zaraženi a jediní, kteří dávali najevo nezřízenou radost z výletu, jsme byli my, učitelé. Já jsem sice trošku zaostával, neboť mě předchozí večer trošku rozbolel zub a má hlava ztratila symetrii, na které jsem si zakládal. Původní téměř dokonalá koule získala tvar bramboroidu a tento proces byl stejně nechtěný jako bolestivý. Cesta do muzea proběhla bez zvláštních příhod a teplo v autobusu katalyzovalo proces opuchání natolik, že mě do muzea chtěli vpustit bez vstupného, neboť se domnívali, že jsem živý exponát z Hvězdných válek. Zavrčel jsem jako klingonský válečník a volnou vstupenku dostal celý pedagogický dozor. Rozešli jsme se po obrovském muzeu a já zapomněl na všechny strasti světa. Nepřeberné množství exponátů, od ponorky až po přistávací modul Gagarina, zaměstnalo plně naše smysly a kupodivu i smysly většiny zlatíček, která se původně přijela bavit a absence „Mekáče“ je na chvilku vykolejila. Plných šest hodin se bylo na co dívat, a když jsme ještě objevili stroj se zmrzlinou, který byl i v předvánočním čase v provozu, neznalo mé štěstí mezí. Zub byl zmražen, měsíční auto prozkoumáno a Lajka dále létala kolem Země. Vše jak má být. U autobusu jsme se sešli včas a cesta domů proběhla úspěšně a rychle, i když pan řidič vynechal zastávku na čůrání a některé děti se musely více potit. V Chebu jsme si popřáli vše dobré a my učitelé se těšíme na další výlet a vy studenti se také máte na co těšit. Sláva a nazdar výletu.

Jindřich Papež